Trauma… Těžký a negativní pojem. Rána do duše, která není vidět. Obecná definice traumatu říká, že je to prožitek, který překračuje naše schopnosti zvládání zátěže. Vznik traumatu může být spojen s pocity ohrožení života ale na druhé straně i s drobnými hodně nepříjemnými situacemi, které nemusíme zvládat. V takovém případě mluvíme o dlouhodobé traumatizaci. Trauma i dlouhodobá traumatizace mění náš mozek. Začne být udržován v neustálém napětí, očekávání, že se opět něco špatného stane. Naše síly bojovat s velkými nebo všedními traumaty klesají a náš mozek se dostává do stavu, kdy přestane fungovat, jak bychom chtěli a potřebovali. Je neustále nastražený – očekává jen to špatné, což vede k rozvoji pocitů úzkosti, které nás mohou až paralyzovat a ovlivnit celé naše fungování. Mezi časté příznaky patří snížení schopnosti pozornosti, paměti a obecně pracovní kapacity. Trauma a dlouhodobá traumatizace přinášejí do našeho života smutek, pasivitu a bolest.
Traumata mohou být jednorázová a intenzivní, například následkem dopravní nehody, znásilnění nebo jiné formy intenzivního ohrožení. Z pohledu účinnosti léčby mají určitou výhodu, neboť můžeme pracovat s konkrétní událostí, kterou se učíme zpracovat. Jiná jsou traumata dlouhodobá. Může se jednat o násilí v partnerských vztazích, na pracovišti apod. Nevýhodou je, že si zpočátku vůbec nemusíme uvědomit, že jsme obětí násilí. Odhalení může trvat měsíce i roky. Práce s takovými klienty je mimořádně náročná, protože se odkrývají roky bolesti a utrpení.
Specifickou formou traumatu je trauma v dětství. Zde opět může dojít k jednorázovému traumatu, kdy nejlepším lékem je protektivní vztah. Silné a pozitivní pouto mezi rodičem a dítětem. Velký problém ovšem představuje vývojové nebo tzv. kumulativní trauma. V takovém případě se dětem dlouhodobě nedostává naplňování potřeb a to je pro jejich vývoj kritické. Dětem může chybět láska, rodičovský ochranitelský vztah, což je nejčastějším jádrem vývojového traumatu, ale může to být také přítomnost hádek rodičů nebo nenaplňování jakýchkoliv dalších potřeb dítěte.
Dětské neuspokojené potřeby jsou jako sněhová koule. Dítě ji před sebou tlačí, až ho jednou přeroste. Problémem dlouhodobých traumat u dětí je, že v dospělosti mohou jedince kriticky ovlivňovat. V rovině psychické je sledován zvýšený výskyt celé řady psychických problémů, ale i závažných poruch, sociálních problémů, především v podobě obtíží v navazování a udržování vztahů. Častěji se objevují také somatická onemocnění.
V naší společnosti jsme na trauma jaksi zapomněli. Dítě, které je neposedné, „zlobí“ nebo se nechová standardně, máme tendenci považovat za dítě nevychované nebo psychicky nemocné. Přitom se může jednat pouze o projevy traumatu. Dítě, které prožívá zlé věci ve svém životě, se může chovat zle i ve škole a při mimoškolních aktivitách. Někteří rodiče mají potřebu za toto chování dítě trestat, čímž se uzavírá patologický kruh. Dítě je uvězněno v situaci, kdy se mu nedostává nasycení základních potřeb, na základě čehož se chová podrážděně, za to je trestáno a nejsou uspokojovány jeho základní potřeby.
Ptáte se, co s tím?
U dospělého je to uvědomění, že pocity mohou pramenit možná z dlouholeté traumatizace. Pak je na místě vyhledat odborníka a zkusit s ním odžít vše špatné a co Vás ve Vašem běžném životě blokuje.
U dětí to může být těžší. Někdo si musí všimnout, že „zlobení“ nemusí být jen o nevychovanosti nebo nějaké poruše, ale o tom, že se v jeho životě děje něco, co dítě nezvládá. Pak někdo potřebuje sebrat odvahu vyjít s touto informací na povrch a důkladně ji prověřit.
Budhistická tradice říká, že trauma má dvě tváře – na jednu stranu je ohrožením, které nás může dostat na kolena a na druhou stranu je to výzva, která nám pomůže růst. Na toto téma jsou dnes nespočetné studie. Jestliže vy nebo dítě či jiná osoba, která je ve Vašem okolí, jeví známky traumatu, nebojte se do toho vkročit. I ta nejtěžší zkušenost může být novým začátkem života, o kterém se Vám nebo osobě s traumatem ani nesnilo.