BLOG: Krysí závod, který nemůžeme vyhrát…

Radek Ptáček Blog

Žijeme ve zrychlené době. Povinnosti se na nás doslova valí z různých kanálů. Úkoly k nám proudí mailem, telefonem, messengery. Často máme pocit, že všichni po nás něco chtějí. Velmi často ovšem i my chceme po sobě více než je možné. Chceme postoupit v kariéře, chceme vyšší plat, lepší dovolenou, chceme zvládnout více práce. Odpočinek, zábavu, ale i prostou přítomnost se svojí rodinnou odkládáme na „pak“.

Někam do budoucna, kdy vše doděláme, kdy dostaneme lepší pozici nebo plat. Stáváme se tak doslova krysou v točícím se kole, která se ze všech sil snaží doběhnout do konce. Ten je ovšem pouhou iluzí. Nikdy nenastane, a když tak až krysa padne vyčerpáním. Stejné je to v našich životech. Žijeme v iluzi lepší budoucnosti, která ovšem ve většině případů nenastane. Honíme se za klamnou představou, která je kdesi v dálce. To v nás vzbuzuje úzkost, pak v důsledku nadměrné práce zkolabuje naše zdraví nebo vztahy a my pouze se smutkem hledíme do minulosti a rozvíjí se v nás deprese z toho, o co jsme přišly.

Klienti, kteří přicházejí do mé praxe jsou často vyčerpaní, vyhořelí a unavení. Jejich příběhy jsou často velmi podobné. Roky se soustředí na práci a kariéru, které obětují většinu svého času. Činí tak často s poměrně jasně definovanou vidinou v budoucnosti – chtějí dosáhnout určité pozice nebo platu, chtějí rozjet nějaký „byznys“. Obětují proto většinou vše. Svojí duševní i fyzickou sílu, ale i to nejcennější – svůj čas. Neodpočívají, netráví čas s přáteli a rodinou. Po chvíli ovšem mají pocit, že jim čas doslova protéká mezi rukama. Fyzické síly se dají nějak načerpat, čas ovšem nikdo nevrátí.

Klienty, kteří pak sedí na mé pohovce jsou doslova trháni svými vnitřními pocity. Na jedné straně propadají depresím z toho, o co přišly (často čas se svojí rodinou), co se jim nepodařilo a co mohli udělat jinak a na straně druhé úzkostí. Úzkostí z toho, co se stane, když poleví v práci, co se stane, když se jejich zdravotní/psychický stav nezlepší, co se stane, když…

Roztrháni mezi smutkem z toho, co bylo a úzkostí z toho, co bude

Žijí buď ve smutku z toho, co mohlo být a nebude nebo obavách z toho, když se nenaplní jejich očekávání a plány. Žijí proto v konstantním stresu a hledají řešení, jak z toho ven. Řešení samozřejmě rychlé a efektivní. Řada z nich hledala pomoc v alkoholu, lécích na depresi a úzkost, někteří z nich v jiné kategorii drog a návykových látek. Problém těchto „chemických“ řešení je v tom, že pouze dočasně „zamlží“ nepříjemné pocity a dají nám zapomenout. Ve většině případů „past“, do které se klient sám úspěšně propracoval ještě prohlubují. Lidé se spoléhají na to, že alkohol nebo léky něco vyřeší. Nikoliv. Pouze připraví mozek o zbytky schopností adaptivně situaci zvládnout.

Krysí běh a iluze budoucího uspokojení

V krysím běhu za iluzí budoucího cíle a uspokojení lidé ztrácejí schopnost prožívat přítomný okamžik. Přítomnost je pro ně často cosi nepříjemného. Plného povinností, stresu a nenaplněné vidiny budoucnosti. Když se pak kdokoliv z nás dostane na konec své „udřené cesty“, ať již proto, že dostane infarkt, mrtvici nebo stane na jeho doslovné konci. Tak na co budeme vzpomínat nebudou dosažené mety a vydělané peníze…ale čas strávený rodinou, přáteli nebo čas naplněný smysluplnou aktivitou. Některé výzkumy o tom, čeho lidé nejvíce litují na konci svého života, uvádějí, že mezi nejčastější stesky patří přání „kéž bych byl tolik nepracoval“ a „kéž bych byl více prožíval, co se v daném okamžiku dělo“.

Jak z kola ven?

Jaké je tedy řešení situacích, kdy se náš život odehrává v točícím se kole, ze kterého neumíme vystoupit nebo se vystoupit dokonce bojíme, protože bychom nedosáhli všech vysněných cílů? I přesto, že jsme na pokraji sil a vyčerpání? Jediným řešením je zastavit se s začít vnímat přítomnost, jakožto jediný okamžik v našem životě, který můžeme ovlivnit. Ve chvíli, kdy začneme vnímat přítomnost – budeme schopni vystoupit z točícího se kola. A možná i uvidíme, že svět kolem je docela hezký, i to, že kolo samo o sobě nikam neuteče a většinou do něj můžeme pohodlně nastoupit zpět.

Co na to věda?

To, co se děje s mozkem v dlouhodobém stresu je dnes popsáno poměrně detailně. Dochází doslova k degeneraci některých struktur, které jsou odpovědné za schopnosti aktivního řešení. Dostáváme se do stavu naučené bezmoci. Víme, že věci, které se kolem nás dějí jsou špatně, ale nedovedeme z nich vystoupit. Zároveň se zvětšují centra, která jsou odpovědná za vnímání stresu. Snižuje se naše stresová odolnost, zvyšují pocity úzkosti a deprese. To nás paralyzuje a vyčerpává o to více.  Moderní věda zatím nenachází žádná převratná, rychlá a efektivní řešení a pokorně se vrací k ověřování principů a znalostí, které vycházejí z lidové moudrosti nebo nauk starých tisíce let – jako například jóga a východní filozofie. Při jejich výzkumu často překvapivě zjišťuje, že pradávné techniky fungují lépe než syntetické léky. Práci s klienty, ale i samotnému výzkumu, který publikujeme s kolegy v řadě případů v prestižních odborných časopisech se věnuji letos přesně dvacet let.

Za tu dobu jsem též projel většinu kontinentů a navštívil univerzity v Americe, Asii i Sfrice a mluvil s řadou kolegů, kteří jako my hledají řešení. Jsem také velkým čtenářem a denně, bez výjimky, procházím odborné články, které se problematice stresu nebo životního stylu věnují. A stále zjišťuji, že věda složitě prokazuje prosté pravdy: žízeň nejlépe zažene čistá voda, hlad prosté chemicky nezpracované jídlo, strach a úzkost přítomnost blízkých lidí.
Na nemoc z „krysího běhu“ nepomůže nic jiného, než se zastavit a podívat se kolem sebe, že svět může být i krásný…a pocítit za to vděčnost.
 
Děkuji, že jste dočetli až jsem 🙂